KAMARÁDKY NA ŽIVOT A NA SMRT: POD JEJICH RUKAMA SE RODÍ TY NEJKRÁSNĚJŠÍ SVATBY
FOTO: Barbora Bistiak

KAMARÁDKY NA ŽIVOT A NA SMRT: POD JEJICH RUKAMA SE RODÍ TY NEJKRÁSNĚJŠÍ SVATBY

Backstage
AUTOR: Karolína Lišková
DATUM: 27/06/2019

Nerozlučná trojka Renáta Králová, Tereza Kramperová a Veronika Šedivá působí, jako by se znaly odjakživa. Na první pohled vidíte, že mezi nimi funguje vzájemná důvěra a souhra. Ta se zrcadlí ve všem, co dělají. Vizážistka a stylistka, grafička a markeťačka tvoří svatební a eventové studio YES & YES, které právem patří na české svatební scéně k tomu nejlepšímu. Veselku vám totiž zařídí a vyšperkují do posledního detailu. Ale není to jen o tom. Svatby pod jejich taktovkou jsou nejen vizuálně krásné, ale mají i duši. Tu křehkou filozofii však pochopíte, až když se s nimi setkáte. A dost možná vás odzbrojí stejně jako mě svou otevřeností a milým a vstřícným přístupem ohleduplným k okolí i k sobě samým. Tyhle sympatické holky se prostě nebudete bát pustit do života. Navíc se zdá, že na vydařené veselky mají prostě patent.

Jak jste se poznaly?

Renáta: On je to docela dlouhý příběh, který se začal psát ve Voticích na Benešovsku, odkud pocházíme a kde jsme vyrůstaly. Známe se už od základní školy. Společně s Terezkou jsme chodily do třídy a s Verčou jsme se potkaly na táboře.
Veronika: Je to už sedmnáct let, co se spolu kamarádíme…

FOTO: Barbora Bistiak

Veronika má ve studiu na starosti organizaci, koordinaci, komunikaci a marketing. Když Yeskám napíšete, bude to pravděpodobně ona, kdo vám odpoví.

… takové kamarádky na život a na smrt?

Tereza: Už to tak vypadá.

Nikdy jste se nehádaly?

Veronika: I když jsme se pohádaly, vždycky jsme spolu držely a věděly jsme, že je mezi námi obrovské kamarádské pouto a že to tak zůstane.
Renáta: Hlavně v pubertě jsme občas řešily blbosti, asi jako každý v tom věku.
Veronika: Vymýšlely jsme hudební a taneční skupiny, nějak nám to nevycházelo a občas jsme se hádaly.

Chtěly jste mít hudební skupinu?

Tereza: Ve dvanácti jsme po tom opravdu toužily. Ve volných chvílích jsme zpívaly ve Voticích před sokolovnou, kde je pomník T. G. Masaryka a je to dost na očích. Vždycky si jedna stoupla na lavičku a pěla: „U stánků na levnou krásu…“ Když jsme zjistily, že neumíme poslouchat ani jedna druhou, řekly jsme si, že to není ta pravá cesta.

FOTO: Barbora Bistiak

Tereza je velmi talentovaná grafička a její rukopis a osobitý přístup určitě oceníte nejen v rámci realizace svatebních tiskovin.

Takhle rychle to skončilo?

Renáta: Ještě jsme natočily kazetu.
Tereza: Doma na magneťák. Měly jsme totiž hodně rády Britney Spears a Avril Lavigne.
Renáta: A do jejich melodií jsme zpívaly české texty. První písničku jsme věnovaly kamarádce o tom, jak velké jsme kamarádky… Pět holek jedno srdce…
Veronika: Dívčí kapela se nám nakonec rozpadla. Ta srdíčka nám však zůstala. Později jsme si je totiž nechaly vytetovat na ruce.

Potom jste se rozhodly, že zkusíte štěstí jako tanečnice?

Tereza: Založily jsme si vlastní taneční skupinu.
Veronika: Vůbec jsme se toho nebály. Vystupovaly jsme na svatováclavských slavnostech, na různých plesech…
Tereza: …také na akademii ve škole. V hudební výchově jsme s Renčou tancovaly před třídou.
Veronika: Postupně jsme ale nastoupily na střední školy a nějak to vyšumělo.

Co jste začaly studovat?

Veronika: Nejprve jsem odešla já na ekonomické lyceum do Vlašimi.
Renáta: O rok později jsme se na střední školy do Prahy vydaly i my dvě s Terkou. Zatímco já jsem šla na návrhářskou a oděvní, Terezka na grafickou školu.

FOTO: Barbora Bistiak

Renáta to báječně umí se šminkami a skvěle dokáže vyladit svatební outfity do posledního puntíku.

Kdy vaše přátelství dostalo nejvíc zabrat?

Tereza: Ono nejhorší to asi bylo na vysoké škole. Holky byly v Praze a já v Plzni. To už jsem musela řešit také kamarády ze školy, naši partu, vztahy, rodinu, brigády a najednou toho bylo hodně. Nějak jsem ale věděla, že stejně jako se nemůžete vykašlat na rodinné a partnerské, nesmíte zanedbávat ani kamarádské vztahy. Opravdu i kamarádství musíte pěstovat. Jeden víkend jsem proto nebyla s přítelem, ale jela jsem za holkami a vždycky jsem se na to moc těšila.
Veronika: I přes to odloučení jsme prostě věděly, že to přátelství chceme udržet.

Kdy jste si řekly, že se dáte dohromady i pracovně?

Renáta: To jsme jely na prodloužený víkend za mojí sestrou do Anglie, která tam dělala brigádu. Večer jsme seděly u vína a vzpomínaly na naše hudební začátky a někdo navrhl, že bychom zase mohly dělat něco společně a napadly nás svatby.
Veronika: Ráno, když jsme vystřízlivěly, jsme se ptaly jedna druhé: „Hele, myslely jste to vážně?“ A všechny jsme shodně odpověděly, že ano.
Renáta: Kouzlo bylo i v tom, že jsme mohly plynule navázat na to, co jsme vystudovaly a v čem jsme měly částečně už i praxi. A najednou to všechno začalo do sebe zapadat a dávat smysl. Řekly jsme si, že do toho půjdeme. Já jsem mohla zůstat u oděvů, Terka u grafiky a Verča, která si tehdy ještě dodělávala marketing, mohla všechno organizovat a komunikovat, což jí bavilo. První dva roky s námi byla ještě naše Míša, která měla na starost účetnictví a finance. Ta ale bude za chvíli už dvojnásobnou maminkou a to není moc slučitelné s naším tempem.

FOTO: Barbora Bistiak

Jejich přátelství trvá od dětství a holky tvoří dohromady skvělý tým. Jsou oporou snoubencům nejen v době svatebních příprav a plánování, ale i ve svatebním dni.

Ve svatební branži jste ale neměly příliš velké zkušenosti. Byla to docela odvaha se do toho takhle pustit. Jak jste začínaly?

Tereza: Nejprve jsme potřebovaly nějaké prezentační materiály, a proto jsme u Míšiných rodičů na chalupě zorganizovaly první focení.
Veronika: Renča pracovala ve svatebním salónu, takže nám půjčila šaty.
Tereza: Veroniku jsme navlíkly do těch šatů a já jsem fotila.
Veronika: Tam jsme se také snažily o první styling stolů.
Tereza: Bylo to příšerné. Byly jsme nervózní z toho, kde a co dáme. Na internetu jsme hledaly inspiraci, abychom věděly, kde máme umístit třeba vázu nebo kytky. Bylo to krkolomné a musely jsme se učit všechno od začátku. Věci, které už dnes děláme naprosto automaticky, pro nás tenkrát byly obrovskou vědou. Vizi jsme měly, ale bylo pro nás tenkrát těžké ji hned zhmotnit.
Veronika: A právě tehdy na chatě vznikly i první webové stránky, které se od webovek jiných svatebních agentur hodně lišily.
Renáta: Možná i díky naší počáteční naivitě jsme si totiž vytvořily vlastní přístup. Ten byl v počátcích trochu punkový, protože se nám nelíbilo, jak se u nás do té doby svatby dělaly. A slovo svatební agentura jsme vnímaly velmi negativně, proto jsme se rozhodly, že si otevřeme svatební studio a pustíme se do toho po svém.
Veronika: Je pravda, že jsme tomu velmi věřily. Byl to náš projekt, do kterého jsme obtiskly duši a daly jsme do něj kus sebe. A platí to do teď.

FOTO: Barbora Bistiak

Dělají svatby krásnější a i ty nejtajnější přání snoubenců dokáží proměnit ve skutečnost. Svatební den se pod jejich rukama mění v neopakovatelný zážitek. Mají však rády, když má hloubku a nějaký přesah, a když do něj novomanželé dají kus sebe.

Šly jste do toho tedy plné iluzí a krásných ideálů. Nevarovali vás ale, že svatební branže je tak trochu džungle?

Veronika: Samozřejmě ty obavy ze strany rodiny a přátel zazněly. Paradoxně jsme se v reálu setkávaly spíše s opačným přístupem, že se nám kolegové snažili pomoct. Už od začátku jsme totiž měly vzory, které nás velmi inspirovaly a ke kterým jsme vzhlížely. Ony pro nás byly motivací, kam až to naše snažení chceme posunout a ve finále nám právě tihle lidé velmi pomohli.

Koho jste například obdivovaly?

Tereza: Třeba dnes světově uznávaného fotografa Lukáše Koryntu a Elišku Kubíkovou. Hltaly jsme jejich fotky na sociálních sítích. Líbila se nám jejich vizuální prezentace i motivy, které zachycovali.

FOTO: Teru Menclová

S výzdobou to prostě holky umí. Jednoduchý rukopis ze studia YES & YES.

Společně jste nakonec spolupracovali. Jak jste se poznali?

Veronika: Jednou odpoledne, jen pár dní na to, co jsme spustily naše stránky, mi zazvonil telefon a ze sluchátka se ozvalo: „Ahoj, tady Lukáš Korynta, chtěl bych se s vámi setkat.“ Byla jsem šíleně nadšená. Hned jsem volala holkám: „Panebože, víte, co se stalo? Lukáš s Eliškou se s námi chce sejít!“
Renáta: A tak jsme začali spolupracovat. Odjeli jsme na víkend do Rakouska a nafotili a natočili náš první editorial.

FOTO: Teru Menclová

Měly jste štěstí.

Veronika: Byla to najednou taková souhra a plnily se nám sny, které jsme si ani netroufaly vyslovit. Fotky byly nakonec opravdu velmi úspěšné. Lukáš s Eliškou nám velmi pomohli a dodnes si toho vážíme.
Tereza: Tahle zkušenost nás poučila i v tom, jak se chovat k ostatním svatebním dodavatelům a lidem z branže. Ukázala nám, že když budeme spolupracovat dojdeme dál, než když si budeme házet klacky pod nohy.
Renáta: V tom vlastně spočívá i část naší filozofie, že dodavatelé jsou našimi kamarády, se kterými máme jen tu nejlepší zkušenost, a doporučujeme je, protože si stojíme za tím, co dělají. Na place před a v průběhu svatby fungujeme jako organismus, jako dobře sehraný celek a jsme přesvědčené o tom, že se to odráží i na kvalitě odvedené práce. Nebereme nějaká procenta jako všimné do kapsy. Neprofitujeme na tom, že snoubencům někoho dohodíme.

FOTO: Everbay

To je běžná praxe ve svatebním světě?

Tereza: My víme, že se to ve svatebním byznysu u některých agentur dělo a někde se to stále děje. Nám to ale nedává smysl, proto to neděláme. Proč si máme vzít tři tisíce do kapsy od fotografa jen za to, že nevěstě přepošleme jeho telefonní číslo? Víme, že je to byznys, ale i v rámci něj by měly fungovat nějaká etická pravidla. Snažíme se být fér.

Vraťme se ale k vašim začátkům. První svatbu jste zrealizovaly před čtyřmi lety…

Tereza: Na naši první svatební sezónu jsme měly původně naplánovány jen dvě svatby kamarádek, nakonec se to nějak zvrtlo, za což jsme rády, a bylo jich deset. První nevěsta byla Simča. Ta nás oslovila v únoru a v dubnu se vdávala, takže jsme neměly na přípravy moc času. Štěstí nám ale přálo v tom, že svatbu zrovna fotili Lukáš s Eliškou a dort pekla skvělá cukrářka Stáňa Mutlová z PunkRockCakes. Také tam byli kluci z Květinového lahůdkářství. My jsme je sice doporučovaly, protože se nám líbila jejich práce, ale úplně jsme nevěděly, jestli nám to bude dohromady fungovat. Byla to divoká karta, která nakonec vyšla. Všechno to i díky skvělým dodavatelům klaplo a moc rády na to vzpomínáme. Byla to svatba, kterou bychom se mohly prezentovat i teď.

Dnes už ale máte za sebou desítky svateb. Dokáže vás v rámci toho kolotoče ještě něco překvapit?

Veronika: Učíme se pořád. Na podzim jsme jely na jednu veselku a měla jsem takový zvláštní pocit. Byla jsem nervózní. A říkám: „Holky musí to dobře dopadnout!“ Uklidňovala jsem se, že už mě nic nepřekvapí, že mám za sebou zkušenosti a poctivou přípravu, a najednou za námi přišla jedna svatebčanka a ptá se: „Děvčata, nemáte šitíčko, mě upadl knoflík?“ A my: „Panebože, my nemáme šitíčko!“
Tereza: Od té doby máme v autě šitíčko, ibalgin a další věci. Zatím doufáme, že jsme to už všechno vychytaly, než nás zase něco zaskočí. Pro někoho jsou to drobnosti, ale nepodceňujeme to.

FOTO: Eliška Kubíková

Zažily jste kromě úspěchů, také nějaké průšvihy?

Veronika: Asi to nebyly vyloženě fuck-upy, že bychom někomu zkazily svatbu. To určitě ne. Spíš to byly situace, které nám otevřely oči v tom, komu svatbu chceme dělat a komu nechceme a s kým chceme a nechceme spolupracovat. Je pro nás velmi důležité, jak si sedneme s ženichem a nevěstou. Snažíme se navázat od začátku přátelský vztah. S některými snoubenci totiž komunikujeme klidně i celý rok, a když bychom neměli společnou řeč, ono by to ve finále nefungovalo.
Renáta: Svatby děláme v nějakém duchu, máme nějaký rukopis. Kdyby za námi přišli ženich s nevěstou, že chtějí svatbu třeba v hotelu, asi bychom je zdvořile odmítli, protože víme, že to není náš šálek čaje. Ale nejde především o konkrétní místo či styl, jde nám o přístup.
Tereza: Samozřejmě musíme vydělávat, ale musely jsme se v některých případech, bohužel, naučit říkat i „Ne!“. Když se s budoucími novomanžely nepotkáváme a nesouzníme, což mnohdy poznáme velmi brzy, je lepší z toho odejít. Je tam totiž velké riziko, že nenaplníme jejich představy a mohly bychom nenávratně zničit jejich velký den.
Renáta: Někdy se také stává, že za námi přijdou snoubenci, vzájemně si sedneme, ale oni potřebují jenom poradit. Mají třeba šikovnou rodinu, přátele a svatební přípravy zvládnou sami. To jim rády přispějeme například jen radou.

FOTO: Eliška Kubíková

Na to jsou nejspíš ideální svatební konzultace, které od letošního roku pořádáte. Jak se vám osvědčily?

Veronika: Vzniklo to vlastně tak, že jsme musely hodně párů odmítat, protože jsme nestíhaly. Bylo nám to moc líto. Napadlo nás proto, že bychom snoubencům nabídly tyhle schůzky, kde je zasvětíme do svatebního plánování, nabídneme jim celé naše know-how, předáme kontakty na všechny ověřené dodavatele a oni si na základě toho svatbu sami zorganizují.

Nosí vám nevěsty obrázky s tím, že přesně takovou svatbu by chtěly?

Renáta: Ze začátku je dokonce i prosíme, aby nám zhruba ukázaly, co se jim libí. Na základě toho pak děláme moodboardy, kde se jejich představy snažíme učesat.
Tereza: Teď je vůbec moderní dělat svatbu do nějakého stylu. Samozřejmě, že chceme plnit přání snoubenců, ale úplně nejraději máme, když styl nějak přirozeně vychází z těch lidí, z toho, co žijí. Klidně zařídíme svatbu i slečně, která denně chodí do kanceláře, nejlépe se cítí v kostýmku, ale ve svatební den chce být boho nevěsta. Pokud je to klientovo přání a vidí se v součaném trendu, nemáme s tím problém. Raději však máme, když snoubenci zůstanou sami sebou. Je krásné měnit sny ve skutečnost, ale mělo by to mít nějako hlavu a patu. Vůbec nejlepší totiž je, když se budoucí manželé řídí srdcem a tím, co mají rádi. A těch směrů a možností kudy se vydat je mnoho.
Veronika: Nefungujeme tak, že bychom dělaly veselku na klíč, že by nám snoubenci dali balík peněz, a my se s nimi viděly až na svatbě. To je proti našemu přesvědčení a naším zásadám. S nevěstou a ženichem se scházíme, konzultujeme s nimi naše vize a představy. Jezdíme s nimi na svatební místo. Tvoříme si vztah a chceme, aby jejich podpis byl na svatbě znát, aby to nebyla svatba YES & YES, ale aby to byla svatba třeba Marie a Petra.

FOTO: Eliška Kubíková

Co je na svatbě nejdůležitější?

Renáta: Ono to vypadá, že jsme zaměřené jen na dekorace, ale pro nás je hodně důležitý i ten prožitek snoubenců.
Veronika: Nám se intimita svatebního obřadu velmi líbí, i proto máme rády menší svatby, třeba jen o dvou lidech a k nim občas od těch velkých odbíháme.

Co podle vás znamená hezky si prožít svatbu?

Tereza: Setkaly jsme se s párem, který nám řekl: Odbydeme si obřad a pak uděláme párty. Někdy se stává, že lidé řeší formu, tedy jakou barvu budou mít příbory a jak by měl vypadat dokonalý dort, vůbec ale neřeší obsah, proč vlastně k tomu oltáři jdou. V tu chvíli máme potřebu se k postoji vyjádřit.
Veronika: My se jim snažíme ukázat, že obřad je pro ně to nejdůležitější. Tam si slíbí lásku. Líbí se mi, když nevěsta s ženichem dají svatbě trošku hloubku, nějaký přesah a do slibu dají kus sebe. S Terkou u toho vždycky brečíme. Jsme prostě takové plačky. Nikdy nás to nepřestane dojímat.

FOTO: Teru Menclová

Je skvělé, že dokážete tyhle okamžiky sdílet a prožívat s nevěstou a ženichem. Svatbou to pro vás asi nekončí. Vídáte se s novomanželi i pak?

Veronika: Velmi se mi líbila jedna recenze od naší nevěsty. Psala, že svatba dopadla skvěle, ale Yesky si každý musí zažít sám. Není to prostě o tom, že ve svatební den přijedeme na místo, uděláme krásnou a cool svatbu a tečka. My chceme dělat každý okamžik, kdy se se snoubenci potkáváme, jedinečný už od chvíle, co se spolu poprvé sejdeme. A ve finále to máme tak, že s manželi zůstáváme přáteli. Posílají nám fotky dětí, radují se s námi z dalších životních kroků a my to s nimi prožíváme. To je pro nás to nejcennější a hlavní důvod, proč to děláme. Milujeme svou práci a dělá nás to šťastné.